Vzpomínáš si na ty dětské chvilky, kdy stačila hromádka polštářů a celý pokoj se proměnil v tajný zámek? Já jsem to milovala. Hodiny jsem stavěla pevnosti, sbírala kamínky a stébla trávy, prohlašovala je za poklady a schovávala je pro dobrodruhy, kteří přijdou po mně. K večeru jsem ze sebe udělala lesní čarodějku a šeptala příběhy, které jsem sotva stíhala vymýšlet.

Možná jsi v dospělosti vyměnila polštáře za tabulky v Excelu, plenky nebo marketingové plány, ale v hloubi duše pořád žije ta malá tvůrkyně, která touží objevovat něco nového. Já ji v sobě nosím dodnes – jen místo pevnůstek teď stavím příběhy z písmen, fotek a online kurzů. Cestuju, vymýšlím hry pro své dvě dcery a učím ženy, jak z chaosu nápadů vytáhnout ten jeden, který rozzáří i je samotné.

A právě k tomu slouží tahle třídenní výzva. Dostaneš prosté, hravé úkoly, které tě vezmou za ruku zpátky k tvé polštářové fantazii – a pak ji přenesou do světa, kde se dá i vydělávat. Víš, ten pocit, kdy se ti v hlavě rozsvítí „aha!“ a všechno do sebe zapadne? Přesně na něj míříme.

Tak pokud cítíš, že ti pod rutinnou ještě pořád bublá zvědavost, pojď se mnou. Já ti posvítím na cestu a ty objevíš vlastní poklad, se kterým můžeš zazářit – klidně mezi vařením večeře a usínáním dětí.

Když vzpomínky zabolí – a jak z nich vytěžit novou sílu.
Možná to znáš: někdo se tě kdysi zeptal, čím chceš být, a ty jsi to vystřelila rovnou od srdce – malířka, baletka, astronautka. V očích ti plály jiskry. A pak přišla ta věta: „Tím se neuživíš, zlatíčko, zkus radši něco pořádného.“ Bum. Barevná vize zmizela v černé díře a ty ses – úplně nevědomky – naučila přizpůsobit svoje sny představám druhých.

Můj vlastní pád do propasti.
V první třídě jsem s úsměvem prohlásila, že chci být malířka. Učitelka tleskala, spolužáci koukali, maminka však nahodila přísný rentgen: „Malíři nemají na nájem. Budeš doktorka.“ A stejně rychle, jako jsem si zvykla čarovat pastelkou, jsem se naučila čarovat očekávání druhých – celý život jsem pak ladila barvy tak, aby se hodily do cizího obýváku.

Trvalo to roky. Až teprve nedávno jsem svému vnitřnímu dítěti znovu otevřela dveře: učila jsem děti tančit, vedla kreativní tábory, stavěla obsah pro malé tvůrce, hrabala se v Canvě, dnes generuju vizuály v AI… a najednou flow. Došlo mi, že k původnímu snu se můžeš vrátit oklikou – a někdy je pak o to silnější.

Nejseš v tom sama — čísla to potvrzují.
Podle nedávného evropského průzkumu* se 71 % žen přiznalo, že se při výběru povolání rozhodovalo hlavně podle očekávání rodiny nebo „trhu“. Jen 18 % z nich dnes tvrdí, že jejich práce naplňuje jejich původní dětský sen. Není divu, že tolik z nás někde v hloubi cítí pnutí a touží „si to zkusit ještě jednou, ale po svém“.

Dej si závazek, že tuhle třídenní jízdu dotáhneš do konce – vážně mi záleží na tom, abys rozbalila svůj potenciál naplno.

Už dneska si vyšetři dvacet minut jen pro sebe: uvař si kafe, vezmi blok a vypiš všechno, co tě baví a provází celý život. Stáhni si k tomu pracovní list, ať máš přehled hezky na očích. Uvidíš, jak se ti na papíře ukáže, co ti opravdu dobíjí baterky a kde srdce zpívá.